Bylo ráno poněkud oblačno, ale lehký opar nad zemí předpovídal slunečný den. Svěží a chladný vítr, ani rosa v trávě, nás však neodradili. Nastoupili jsme do auta a vyjeli k poznání. No a taky nákupům.
Tyhle rána v květnu jsou nádherná. Vzduch je místy nasycen vůní šeříků, vlhkou zemí a závany květinových parfémů. V autě sice cítím jen benzín, ovšem pohledy na zahrady a zahrádky, jenž září mladou zelení, barvami tulipánů a narcisek je pro mě životadárný. Ráda řídím. Obzvlášť v tuto roční dobu. Patrně však všichni ostatní řidiči mě proklínají. V obci jedu čtyřicítkou, abych stihla po očku kouknout. Sem tam také zastavím, abych se mohla nadechnout, rozhlédnout, ochutnat to mladé jaro na všechny způsoby.
V obrovském zahradnictví, jež bylo naším cílem mi pak teprve oči přecházely. Nemohu znát a pamatovat si jména všech těch nádher, které zaplňovaly každý kousíček zahradnictví. Hltala jsem každý lístek, každou barvu, každý závan vůně. Nutila děti vnímat tu nádheru a pak je zase nechala běhat mezi stromky, abych po chvilce zastavila jejich dovádění u nějaké zázračné květiny, kterou rozhodně musí vidět.
Bývala bych tam asi v údivu nad bylinkami, růžemi, magnoliemi patrně chodila dosud. Ovšem neúprosný čas volal na cestu domů. S dětmi to ovšem bez nanuku, nebo nějaké jiné laskominy na závěr nepůjde.
Jet tutéž trasu dvakrát, v tento překrásný, i když trochu větrný den, by bylo hloupé. A tedy jsem trochu změnila směr. Zastávka v nějaké vesničce, odkud byl rozhled na středočeskou pahorkatinu, byl naprosto úchvatný.
Za naším domem voněl šeřík stále stejně. Zavřu oči, a vím, že tahle směs smogu, kanálu a šeříku, je jen za naším domem. Děti jsou stále plny energie. Ale já si uvařím kafíčko, posadím je k sobě, a budeme si povídat o barvičkách na všech těch květech co potěšily naše duše, tam daleko, za Železnými horami.