Okna
Je večer a nastává klid. Červánky obarvily celé okolí do ruda. Nedá mi a jdu se podívat z okna. Vidím okna proti mému oknu. Pomalu se tu a tam rozsvítí, někde zase zhasne. Zadívám se do jednoho z oken, jenž svítí. Světlo je měkké, teplé. V těchto podzimních dnech ladí s přírodou. Za jemným vzorkem záclon vidím nohy na stole. Fantazie se roztančí.
Nohy na stole jsou muže. Unavené nohy, které celý den běhaly po stavbě, vláčíc s sebou břímě celého těla. A možná i nějakého nákladu. Silné svalnaté nohy, které teď blaženě upadají v nečinnost. Majitel, za tím oknem, těchto nohou patrně práská rozkazy. Jako třeba: „Maruš, máme pivo? Hoď sem jedno. Sem ňákej vyprahlej.“ A po chvilce vskutku vidím jiné nohy, jenž se přiblíží k těm na stole. Chvilku pobíhají kolem. Pak usednou do křesla. Je to moment, kdy mohu vidět i barvu celé noční košile.
A tak už vím, že za tímto oknem, prostě prostém, jsou lidé. Prostí lidé. Na parapetu je pelargonie, jenž tak nějak roste, nesourodě, ovšem v pravidelných intervalech se zde objevují růže a karafiáty. V překrásných vázách.
Usednu zpět, na to své křeslo a přemítám. Kolik osudů se rozehrává za takovými okny.....
Radostí, bolestí....krásy i ošklivosti. Zdraví, nemocí. Čehokoliv lidského, se může za okny udát. Sedím a zatímco zašívám děravé ponožky, možná někdo kouká do mého okna.
Zvědavě. Chce možná trošku vidět můj svět.
A já se zítra zase kouknu z okna. Zvědavě. Vidět svět někoho cizího.
A rozhrnu závěsy.
Nemohu dnes spát. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Bolavé tělo, od věčného překulování v posteli, nedá jinak, než na chvilku vstát. Protáhnu tělo, že si ohřeji mléko, pak snad spánek přijde. Když mléko odevzdám do péče plamenů hořáku plynu, kouknu se ven. Mé oči přehlédnou prázdné ulice města a domy kolem. Jeda, ještě někdo nemůže spát! Světlo v jednom z oken mě potěší, že nejsem ve svém utrpení sama. Zadívám se, zda neuvidím náznak pohybu v onom okně.
Záclony jsou řídké, patrně staré. Zastínění závěsy, pro lidé v tomo okně, není důležité. Mohu vidět mnoho. Rozeznám nábytek, poházené oblečení na pohovce, knihy na stole. Zatímco se snažím rozpoznat druh květiny v rohu místnosti, vskutku se cosi mihne. Sleduji bedlivě, postavu kdesi vzadu v místnosti. Proběhne opět, světlem bílé malé zářivky, jenž je patrně někde na stole pod oknem. Zahlédnu batoh. Postava pohodí na zem jakési knihy, nebo časopisy. Postojí a vypadá, že přemýšlí. Já mám čas prozkoumat onu postavu. Štíhlá, vysoká, krátké vlasy. To bude mladý muž. Stojí široce rozkročen, jak muži stávají. Pak se ztratí ve tmě. V tento moment mi mléko vyteče na sporák. Otevřu okno, ze kterého jsem tak koukala. Ucítím ledový venkovní vzduch. I přes mrazivé obláčky mého dechu, však neodolám dokoukat představení v okně naproti.
Tajemná postava, se uchýlí k oknu. Bere postupně poházené věci na zemi. Položí je na sůl pod oknem, na předem připravený papír. Spěchá. Odhodí několik potrhaných obalů za sebe. Podlaha se vyprázdní, a mě je zima. Jakoby cítil, že někdo se dívá, naskládá všechny ty zabalené věci a spoustu oblečení před okno. Záclona se nalepí na sklo okna. Hora věcí mi brání vidět dovnitř.
V tento moment si to uvědomím. Mladík se patrně balí na Vánoční svátky domů. Nebo k milé. Či za přáteli.
Nemohu spát proto, že vánoce se blíží. Chci mít taky vše zabalené, připravené. Hlavu mi zatěžují starosti o dokonalost. „Tak to přece není!!!“ Řeknu nahlas. Mléko přeteklo? No a co. Zítra je taky den! Kastrolek dám na balkon, sporák posypu solí, zavřu mráz venku za oknem. Půjdu pod peřinu a schoulím se k manželovi. Vánoce jsou přece svátky radosti! Seknu se stresem. Jdu spát. Protože ten mladý muž jede za někým koho má rád, ale já jsem s těmi koho mám ráda, teď a tady.
